Zajímavosti

Známe ji z kuchyně, chválí ji ajurvéda i věda. Ale víte, proč bez pepře skoro nefunguje? Nebo že barví látky stejně jako zdraví? Těchto 12 faktů o kurkumě vás dost možná překvapí.

1. Kurkuma není koření

Je to oddenek s historií delší než papír! Kurkuma je ve skutečnosti rozemletý oddenek rostliny, která se pěstovala už před pěti tisíci lety. V době, kdy lidé ještě neznali papír, už barvila látky, hojila rány a hrála klíčovou roli v rituálech. Dnes ji známe z kari, ale původně šlo o něco mnohem významnějšího než „jen“ koření.

2. Kurkumin bez černého pepře nefunguje

Kurkumin, hlavní účinná látka v kurkumě, má skvělé účinky na tělo. Jenže vstřebatelnost v lidském organismu je mizivá, pokud ho nesníme spolu s černým pepřem. Studie z roku 1998 ukázala, že právě díky piperinu z pepře se biologická dostupnost kurkuminu zvýší až dvacetinásobně!

3. Kurkuma zahřívá. A to doslova

V ajurvédě je kurkuma považovaná za tzv. zahřívající koření. Moderní výzkumy potvrzují, že stimuluje krevní oběh, podporuje trávení a zvyšuje tělesné teplo. Při pravidelném užívání může pomoct lidem, kteří trpí chladem, zpomaleným metabolismem nebo poruchami trávení.

4. Kurkuma v těhotenství? Ano, ale opatrně

Kurkuma může být v těhotenství prospěšná. Působí proti zánětům a podporuje trávení. Ale ve větším množství (například jako doplněk stravy) může vyvolat děložní stahy. Proto se doporučuje užívat ji pouze v malých dávkách z běžného jídla. O užívání ve formě kapslí je lepší se poradit s lékařem.

5. Pleťové masky s kurkumou? Fungují, ale…

Kurkuma si našla cestu i do kosmetiky. Má protizánětlivé a antibakteriální účinky, proto pomáhá u aknózní pleti i při podráždění. Používá se v domácích pleťových maskách s medem nebo jogurtem. Jen pozor: silně barví. Stačí pár minut a zůstane po ní žlutý odstín, hlavně na světlé pokožce.

6. Nejde jen o kurkumu, ale o kurkumin

Kurkuma obsahuje jen asi 3 % kurkuminu, tedy látky, která dává koření jeho barvu i účinky. Proto běžné množství kurkumy ve vaření nestačí, pokud chceme zdravotní efekt. Mnozí sáhnou po doplňcích stravy, ideálně po těch s černým pepřem nebo ve formě s vyšší biodostupností.

7. Kurkuma možná chrání mozek

Výzkumy naznačují, že kurkumin může podporovat růst mozkových buněk a chránit je před degenerací. Studie z roku 2014 publikovaná v Phytotherapy Research navíc ukázala, že kurkumin může mít pozitivní vliv i na příznaky deprese. Jeho účinky se zkoumají i u Alzheimerovy choroby.

8. Neexistuje jen jedna kurkuma

Věděli jste, že kurkuma má přes 50 různých odrůd a že některé se nejí? Některé se hodí výhradně k léčebným účelům, jiné jen k barvení a pouze malá část z nich končí v kuchyni. Různé typy se liší barvou, chutí i obsahem účinných látek.

9. V kurkumě není jen kurkumin, ale přes 300 aktivních složek

Kromě slavného kurkuminu obsahuje kurkuma stovky dalších přírodních látek. Patří mezi ně flavonoidy, vláknina, esenciální oleje, vitamíny i minerály jako železo nebo zinek. Skutečný výživový koktejl v sypké formě.

10. Ve vysokých dávkách může kurkuma zatížit játra

Zatímco v jídle je kurkuma bezpečná, ve formě extraktu může tělu i škodit. Studie publikovaná v databázi LiverTox popisují případy poškození jater u lidí, kteří užívali vysoké dávky doplňků s kurkuminem (NIH / LiverTox). U doplňků stravy je proto dobré být obezřetní.

11. Kurkuma mění barvu podle prostředí

Ve 20. století si chemici všimli, že prášek z kurkumy mění barvu v zásaditém prostředí. Právě proto ho začali používat jako přírodní lakmusový papírek. Zářící žlutá se mění na oranžovou nebo hnědou podle pH.

12. Indie je kurkumová velmoc: produkuje i sama spotřebuje nejvíc

Indie pokrývá téměř 80 % světové produkce kurkumy, a přesto většinu nespotřebuje nikdo jiný než samotní Indové. Denně ji používají v kuchyni, medicíně i rituálech. Pro Indii je kurkuma zkrátka běžnou součástí života.

Zlato, které stojí za to objevit

Kurkuma jako koření úžasná, ale má v sobě mnohem víc. Je to žlutý zázrak přírody, který dokáže povzbudit, ochránit i zkrášlit. Skrývá v sobě sílu, kterou moderní věda teprve odhaluje, a přitom ji máme na dosah v každé kuchyni. Stačí malá špetka každý den a může to být první krok k něčemu většímu. Vyzkoušejte ji, hrajte si s ní a sledujte, co všechno dokáže.

Filmy o Harrym Potterovi si každý rok pouštějí miliony lidí jako vánoční klasiku. Znáte je téměř nazpaměť, přesto vás možná některé zákulisní příběhy a skryté detaily ještě dokážou překvapit. Tušíte, proč Emma Watson přišla o zub? Nebo kolik hůlek během natáčení zlomil Daniel Radcliffe? Připravili jsme pro vás výběr těch nejzajímavějších filmových tajemství, které by vám neměly uniknout.

Tajemství, která znaly jen štáby

Hermionin zubní incident, který musel řešit sám režisér

Emma Watson byla od prvního filmu symbolem bystré, sebevědomé Hermiony Grangerové. Jen málokdo ví, že natáčení její první scény málem zastavila rekvizita, která jí znemožňovala mluvit. Produkce chtěla napodobit popis z knihy, podle nějž má Hermiona výrazně větší přední zuby, a tak Emma dostala speciální zubní protézu. Výsledek? Nepřirozená mluva a neustálé slinění. Režisér Chris Columbus nakonec rozhodl, že zuby zůstanou takové, jaké měla Emma od přírody.

Ronovy opravdové fobie před pavouky? Ani trochu hrané!

Scéna s návštěvou Aragoga v Tajemné komnatě patří k nejděsivějším z celé série. Rupert Grint (Ron Weasley) přitom nepotřeboval speciální efekty ani výjimečné herectví – jeho odpor k pavoukům je totiž naprosto skutečný. Během natáčení měl co dělat, aby vydržel v jedné místnosti s obřím mechanickým tvorem, kterého vytvořili technici. Pokud jste měli husí kůži, věřte, že Rupert taky – a rozhodně ne jen hranou.

Kouzelné detaily, které jste v kině určitě přehlédli

Skryté zprávy v rekvizitách

Svět Harryho Pottera je plný detailů, kterých si většina diváků na první (ani páté) zhlédnutí nevšimne. Jedním z nejzajímavějších jsou kouzelnické noviny Denní věštec. Když si je přiblížíte, zjistíte, že nejde o náhodné texty. Články jsou skutečné příběhy plné interních vtípků a narážek na štáb nebo slovních hříček, které by ocenil i Brumbál.

Podobně promyšlená je nástěnka ve společenské místnosti Nebelvíru. Mezi oznámeními o famfrpálu a ztracených hůlkách najdete i vzkazy jako „pozor na skákající žabky v kuchyni“ nebo „kdo mi sebral čokoládovou žabku, ať se připraví na pomstu“. Tyto detaily se sice v ději neobjeví, ale díky nim působí Bradavice uvěřitelně.

Převlečení herci, které nepoznáte ani při třetím sledování

V některých scénách se v davu mihnou i členové štábu. Například režisér Alfonso Cuarón (Vězeň z Azkabanu) se objevil mezi hosty v Děravém kotli. A pohyblivé obrazy na zdech Bradavic? Často jsou to portréty podle skutečných členů štábu, herců nebo jejich rodin.

Zajímavé je i to, že někteří herci ztvárnili během série víc rolí. Warwick Davis si nezahrál jen profesora Kratiknota, ale i goblina v Gringottově bance. A možná byste nepoznali, že pod maskou smrtijeda nebo vlkodlaka se někdy skrýval herec z úplně jiné scény.

Když se magie míchala s realitou

Skutečné lokace, které můžete navštívit

Bradavice možná působí jako místo z pohádky, ale mnohé scény vznikly na skutečných místech, která si fanoušci mohou sami projít. Vzpomínáte na slavné měnící se schodiště? Jeho předlohou bylo schodiště v Christ Church College v Oxfordu, kde Harry s Hermionou skutečně kráčeli po chodbách, které dnes lákají zástupy návštěvníků.

A co nádraží King’s Cross v Londýně? Právě odtud vyjíždí Bradavický expres. Filmaři zde mezi skutečnými kolejemi vytvořili vlastní nástupiště 9 a ¾. Dnes tu najdete ikonický vozík mizící ve zdi, kde si fanoušci mohou pořídit památeční fotografii – pokud si ovšem vystojí řadu, která je často stejně dlouhá jako cesta do Bradavic.

Přátelství, která trvají dodnes

Daniel Radcliffe, Emma Watson a Rupert Grint spolu strávili přes deset let a během této doby mezi nimi vzniklo pevné přátelství, které přetrvalo i po skončení natáčení. Mnohé scény, zejména v pozdějších dílech, působí tak věrohodně právě proto, že před kamerou nestáli jen kolegové, ale skuteční přátelé.

Emma Watson opakovaně říkala, že někteří členové štábu jí připadali jako druhá rodina. A Daniel Radcliffe s vděčností vzpomíná na Alana Rickmana, představitele profesora Snapea, kterého považuje za jednoho z nejštědřejších lidí, jaké kdy poznal.

Nehody na place aneb když kouzla selžou

Požár ve Velké síni a další nečekané katastrofy

Bradavice na plátně možná působí jako místo, kde magie funguje bezchybně, ale samotné natáčení mělo k dokonalosti často daleko. Při přípravách závěrečného dílu vypukl požár na place s replikou Velké síně. Scéna bitvy o Bradavice vyžadovala množství výbuchů a ohnivých efektů, které se vymkly kontrole. Oheň se šířil nečekaně rychle a část dekorací shořela. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale natáčení muselo být na několik dní přerušeno.

Ani akční scény se neobešly bez karambolů. Tom Felton (Draco Malfoy) skončil na ošetřovně po tvrdém pádu, a Rupert Grint si při záběru s pádem z koštěte narazil žebra. Ironií zůstává, že ve výsledné scéně ho nahradil digitální dvojník.

Natáčení nebylo pro slabé povahy

Kdo by řekl, že natáčení fantasy filmu si vyžádá tolik lékařských zásahů? Magické rekvizity se často chovaly nevyzpytatelně. Hůlky hercům praskaly v rukou, především během bojových scén. Daniel Radcliffe jich vystřídal přes osmdesát, a to nejen kvůli poškození. Často s nimi zkoušel různé triky, které končily fiaskem.

A pak jsou tu nehody, které vypadají nevinně, ale bolely víc, než by kdo čekal. Emma Watson si při jedné scéně nešťastně vyrazila zub o vlastní loket. A když během šestého dílu padal dům rodiny Weasleyových, část kulis spadla tak nešikovně, že člen štábu skončil se stehy na hlavě. Občas zkrátka i magie může bolet.

Scény, které se (bohužel) nedostaly do finální verze

Co všechno bylo vystřiženo a proč by vám to nemělo uniknout

Každý film má své ztracené momenty a Harry Potter není výjimkou. Některé vystřižené scény si fanoušci dodnes cení jako skutečné poklady. Jednou z nejdiskutovanějších je dojemná scéna z Vězně z Azkabanu, kdy se Harry dívá na fotografie svých rodičů a ti se na něj krátce usmějí. Měla prohloubit jeho emocionální příběh, ale do finálního střihu se nakonec nevešla.

Další zapomenutý klenot pochází z Fénixova řádu. Původně měla být delší konfrontace mezi Harrym a Brumbálem, kde Harry vyčítá, že ho drží stranou a neříká mu pravdu. Přestože byla scéna herecky silná, nahradila ji kratší verze, která lépe zapadla do rytmu filmu.

Nejlepší easter eggy, které se v kinech nikdy neobjevily

Filmoví tvůrci rádi schovávali do scén drobné odkazy, které zaznamená jen ten nejpozornější fanoušek. V jedné vystřižené scéně se například v Děravém kotli mihne čarodějka čtoucí knihu s názvem Magická dieta. A jindy leží na stole deník Toma Raddlea, přestože si ho nikdo nevšímá. Nenápomná připomínka, že temnota je přítomná, i když zrovna nehraje hlavní roli.

Symbolika a skryté významy, které znají jen ti největší fanoušci

Harry Potter jako zrcadlo reality

Kouzelnický svět může na první pohled působit jako čirá fikce, ale pozornější divák si brzy všimne hlubších témat. Vztah Harryho a Voldemorta není jen soubojem dobra se zlem. Je to střet dvou přístupů k moci, smrti a vlastní identitě. Podobně i příslušnost ke koleji v Bradavicích často odráží osobnostní rysy, s nimiž se lidé ztotožňují i v běžném životě.

Harry zosobňuje odvahu i pochybnosti, Hermiona vědění, které může přehlušit empatii, a Ron loajalitu, která bývá přehlížená, ale ve skutečnosti drží vše pohromadě. Právě díky těmto nuancím jsou postavy divákům tak blízké.

Barvy, čísla a názvy jako skrytý jazyk filmů

Volba barev a symbolů v jednotlivých filmech nebyla náhodná. Zelená, typická pro Zmijozel, se často objevuje ve chvílích, kdy hrozí nebezpečí. Brumbál se pohybuje v prostředí zlaté a stříbrné, tedy barev spojených s moudrostí a vnitřní rovnováhou.

Význam má i číslo sedm, které se v příběhu opakuje nápadně často – sedm let v Bradavicích, sedm viteálů, sedm členů původního Fénixova řádu, sedm Potterů. Tvůrci čerpali nejen z knižní předlohy, ale i z numerologie, aby příběh získal další symbolickou vrstvu.

Herci mimo role: co si (ne)odnesli z Bradavic

Daniel Radcliffe a jeho zvláštní suvenýry

Po osmi filmech se Daniel Radcliffe sice rozloučil s Harrym Potterem, ale úplně ho za sebou nenechal. Na památku si odnesl několik rekvizit, včetně brýlí z prvního i posledního filmu. V rozhovorech často zmiňuje, že měl slabost pro předměty, které ho obklopovaly každý den, a tak si jednu z hůlek raději "omylem" ponechal. Můžeme mu to mít za zlé? Kdo by to na jeho místě neudělal.

Přestože se po skončení série vydal úplně jiným směrem a záměrně volil role co nejvzdálenější kouzelnickému světu, vždy dodává, že být Harrym pro něj bylo obrovským darem. Právě tato role mu otevřela cestu do hereckého světa.

Emma Watson a její boj za Hermionin odkaz

Emma nikdy neskrývala, že jí role Hermiony změnila život. Právě díky ní získala sebevědomí i prostor, který později využila k podpoře vzdělávání dívek a ženských práv po celém světě. Na tomto poli má bez přehánění jeden z nejvýraznějších hlasů. I když se herectví už tolik nevěnuje, zůstává osobností, která ukazuje, že odvaha má mnoho podob – nejen tu filmovou.

Její vztah k Hermioně přetrval i po letech. Emma opakovaně uvedla, že by si přála, aby postava inspirovala nové generace k tomu, nebát se být chytré, silné a zároveň empatické.

Tak schválně: kolik jste toho věděli?

Filmy o Harrym Potterovi nabízejí mnohem víc, než co se vejde do dvouhodinového scénáře. Jsou plné skrytých významů, jemných narážek a osobních příběhů, které probíhaly i mimo záběr kamery. Možná jste je viděli desetkrát, a přesto jste až teď objevili něco nového. Při dalším sledování si zkuste všímat detailů, které vám dřív unikly. Barvy, rekvizity, výrazy herců – možná právě v nich najdete poklad, který vám pomůže zamilovat si tenhle svět ještě o trochu víc.

Z rádia, televize či z vánočních playlistů na nás každoročně útočí ty samé klasické vánoční hity. Nemáme nic proti legendám jako Mariah Carey či Wham!, ale co udělat radost sobě (a svým uším) něčím trochu jiným? V tomto článku najdete tipy na vánoční písničky, které nejsou ohrané a přitom dobře fungují.

Tipy na moderní a zahraniční vánoční písničky

1. Christmas All Over Again – Tom Petty & The Heartbreakers

Když máte rádi hudbu s nádechem Beatles nebo soundtracky ze známých vánočních filmů (např. „Sám doma“), tahle vánoční písnička vás chytne. Má svižné tempo, zpívá o vánočním období a motivy rolniček či činelů také nechybí — ideální soundtrack k balení dárků či vánočnímu večeru.

2. That’s Christmas To Me – Pentatonix

Skupina Pentatonix je známá svými originálními výkony i úpravami klasických vánočních hitů. Ale tahle vánoční písnička je jejich vlastní tvorbou. Je klidná, emotivní a výborně funguje, když chcete vytvořit útulnou vánoční atmosféru — třeba při pečení cukroví nebo popíjení svařáku.

3. Christmas C’mon – Lindsey Stirling & Becky G

Chcete-li do playlistu zařadit něco neotřelého, sáhněte po tomto hitu. Je to jedna z těch moderních vánočních písniček, které vám dodají energii při úklidu, přípravách či rekonvalescenci před svátky. Příjemné zpestření mezi tradičními tóny.

4. Cozy Little Christmas – Katy Perry

Vánoční song s lehce romantickým nádechem, plný rolniček, trumpetek a pozitivního naladění. Když vás stres vánočních příprav přemůže, tato vánoční písnička je výborná volba, připomene, že Vánoce jsou především o společných chvílích.

5. Somethin’ Stupid – Frank Sinatra

Možná to není původně typická vánoční skladba, ale verze od Franka Sinatry (v kontrastu s duetem od Robbieho Williamse a Nicole Kidman) získala status vánočního hitu. Je nostalgická, jemná a přináší klidný moment mezi svižnějšími songy.

6. Christmas Never Gets Old – Jamie Cullum

Jazzové pojetí Vánoc — ideální jako doplněk do večerního playlistu. Tato vánoční písnička vypráví, že i když každý rok opakujeme stejné zvyky, atmosféra Vánoc nikdy neomrzí. Výborná volba mezi klasickými i moderními vánočními songy.

7. Last Christmas – Postmodern Jukebox (cover Wham!)

Pokud originál už znáte nazpaměť, verze od Postmodern Jukebox je stylová obměna. Tento cover proměňuje dobře známý hit do jazzového aranžmá — krásný most mezi klasikou a kreativitou. Patří mezi vánoční songy, které vás možná překvapí novým úhlem pohledu.

8. Winter Wonderland – Johnny Mercer & the Pied Pipers

Pro romantické duše: tahle stará, elegantní vánoční písnička od roku 1946 vytváří obraz sněhu, světel a zasněných pohledů. V křehké rovnováze mezi nostalgií a jemností patří mezi vánoční hity, které nikdy nevycházejí z módy.

9. Sněhulák – Michal Hrůza

Do seznamu nemůže chybět český kus. Sněhulák byl často hraný i v rádiích a přesně zapadne mezi vaše oblíbené vánoční songy. Má v sobě lyriku i romantiku — a z domácí produkce se vám líp poslouchá i mezi mezinárodními skladbami.

10. I Wish It Could Be Christmas Everyday – Wizzard

Máte-li náladu pro trochu glam rockové energie, toto je to pravé. Kapela Wizzard ve svém hitu zpívá o tom, že by si přála, aby Vánoce trvaly každý den. Bonus: patří mezi vánoční hity, které rozzáří náladu i společnost.

20 tipů na české a slovenské vánoční písničky

1. Ewa Farna: Vánoce na míru
2. Pokáč: Anděl
3. Michal Hrůza: Sněhulák
4. Tereza Mašková: Tebe toužím si přát
5. O5 a Radeček: Měla bys vědět
6. Mirai: už i andělé šli spát
7. Kryštof: Vánoční ft. Karel Gott
8. Emma Drobná: Vianočný čas (prod. Viktor Hazard)
9. Anna Julie Slováčková & Band feat. Milan Peroutka: Čas zastavit čas
10. Kristína: Vianočná jahoda
11. Lucie Bílá: O Vánocích
12. Václav Neckář & UMAKART: Půlnoční
13. Chinaski & Katarína Knechtová: Milióóóny přání
14. Marek Ztracený & Hana Zagorová: Vánoce jako dřív
15. Holki: PŘÁNÍ VÁNOČNÍ
16. Vojta D: V bílých peřinách
17. Karel Gott: Už z hor zní zvon
18. Kristýna Krčmová: Vánoční čas
19. Kamila Polonyová: Zima je tu zas
20. Kristína & David Deyl: Vánoční přání

Jak vytvořit skvělý vánoční playlist

• Kombinujte klasiku a nové objevy. Začněte jemně jazzem nebo akustickými tracky (Jamie Cullum, Winter Wonderland) a postupně přidávejte svižnější moderní vánoční písničky (např. Lindsey Stirling).
• Dbejte na dynamiku — střídání pomalejších a rychlejších vánočních songů pomůže udržet posluchače zaujaté.
• Český prvek – nezařazujte jen zahraniční hity; přidejte i české vánoční písničky.
• Reinterpretace známých skladeb (jako Last Christmas od PMJ) umožní posluchači objevit něco známého v novém kabátu.
• Aktualizujte playlist každý rok — mezi vánoční hity přidejte nové vánoční písničky, které se objeví v dané sezóně.

Vánoční párty může začít!

Vzpomínáte si na tu vůni, když jste jako malí procházeli kolem rozkvetlé bezinky? Ta sladká, medová vůně, která vám říkala, že přišlo léto? Černý bez prostě patří k létu jako zmrzlina a prázdniny. A co teprve na podzim, kdy se celé větve prohýbají pod těmi černými bobulemi!

Nenápadný keř, nápadná vůně

Bez černý (Sambucus nigra) je všudypřítomný keř, na který narazíte u starých stavení, na okrajích lesů i podél cest. Běžně dorůstá šesti až sedmi metrů, někdy i více. Nese lichozpeřené listy složené z pěti až sedmi lístků; jejich vůně nebývá každému po chuti. 

Jakmile ale začne kvést, promění se v nápadnou dominantu: větve se zahalí do širokých, plochých chocholíků drobných bílých květů a keř zaplaví sladké aroma s medovým nádechem. Působí to, jako by byl posypaný lehkým bílým prachem. Jen s vůní, která nejde ignorovat, když projdete kolem.

Období květu a sběru

Bez černý obvykle kvete od konce května do června v závislosti na počasí. V teplejších letech nastupuje kvetení dříve a tradičně se spojuje s obdobím kolem letního slunovratu. Pro sběr květů je ideální ranní čas. Nevyrazte hned po rozednění, kdy rostlinu ještě pokrývá rosa, ale až květy oschnou, zároveň však před poledním sluncem. Vybírejte čerstvě rozvité a jasně bílé květy. Jakmile začnou žloutnout nebo hnědnout, ztrácejí na kvalitě.

Plody dozrávají na konci léta, nejčastěji v srpnu a září. Zralost poznáte podle sytě fialové až černé barvy a podle hroznů, které se pod vlastní vahou sklánějí dolů. Sklízejte pouze plně zralé plody. Nedozrálé obsahují glykosid sambunigrin, jedovatou látku, která může způsobit zažívací potíže.

Účinky bezinky pro zdraví, které možná neznáte

Květy bezu černého obsahují organické kyseliny, flavonoidy, třísloviny a silice. Zní to jako chemie, ve skutečnosti však jde o soubor látek, které se v lidovém léčitelství používají po staletí. Nálev z květů při nachlazení podporuje pocení, ulevuje při zvýšené teplotě a usnadňuje odkašlávání. Ideální štít proti podzimní rýmičce!

Bezový květ má také mírně močopudný účinek. Tělo se tak přirozeně zbavuje nadbytečné vody a metabolitů. Antioxidanty přítomné v květech pomáhají chránit buňky před oxidačním stresem. Není divu, že se bezu dříve přezdívalo lékárna na keři. Dnes bychom řekli, že nabízí překvapivě komplexní balíček účinků v jediné rostlině.

Plody jsou bohaté na vitamin C, provitamin A a vitaminy skupiny B. V zimním období se hodí bezový čaj nebo horká voda s bezovým sirupem, které příjemně zahřejí a doplní tekutiny. Prospěšné účinky bezu nenahrazují lékařskou péči, při vážnějších potížích je proto vhodné poradit se s odborníkem.

I listy černého bezu mají mnoho benefitů

Listy se používají méně než květy nebo plody, přesto mají své místo. Tradičně sloužily k obkladům při bolestivých kloubech a při zánětech. Obsahují sloučeniny se zklidňujícím a protizánětlivým účinkem, proto se hodí především pro zevní použití.

Pozor na listy černého bezu: obsahují glykosid sambunigrin. Ten se v těle může rozkládat na kyanovodík. Pro obklady jsou listy vhodné, pro vnitřní užívání nikoli, zejména ne ve větším množství a dlouhodobě.

Bez není neškodný aneb všeho s mírou

Přípravky z bezu dokážou být užitečné, je však potřeba s nimi pracovat rozumně.

• Syrové plody nejezte. Obsahují sambunigrin a mohou vyvolat nevolnost, zvracení a průjem. Plody vždy tepelně zpracujte. Vhodný je sirup, marmeláda, kompot nebo pečený čaj.
• Květy konzumujte s mírou. V nálevu či v sirupu jsou v rozumném množství v pořádku, celé čerstvé květy k přímému mlsání vhodné nejsou.
• Pokud máte autoimunitní onemocnění, poradíte se s lékařem, protože bez může ovlivňovat imunitní odpověď. Stejná opatrnost platí při užívání diuretik a léků na cukrovku, u nichž může docházet k nežádoucí interakci.
• Při jakýchkoli potížích po požití syrových částí rostliny vyhledejte lékaře. Těhotné a kojící ženy by měly použití produktů z bezu vždy konzultovat s odborníkem.

Černý bez v těhotenství

V těhotenství je na místě opatrnost. Ojedinělé malé množství, například trochu sirupu do vody nebo slabý čaj z květů, bývá snesitelné. Pravidelné užívání, vyšší dávky či koncentrované přípravky vždy konzultujte s gynekologem.

Důvod je jednoduchý. Bez může působit na imunitní systém a má mírně močopudné účinky. V období těhotenství reaguje organismus citlivěji a je vhodné držet se osvědčených a bezpečných postupů. Nejezte syrové části rostliny a vyhněte se nedomácím či nejasně složeným směsím.

Černý bez v kuchyni: snadné recepty na chuť i zdraví

Co z bezových květů

Možností je víc než jen sirup. Z květů připravíte oblíbené „smažené bezové růžičky“. Celé okolíky namočte do hladkého těstíčka, usmažte dozlatova a ještě teplé je poprašte cukrem se skořicí. Jde o jednoduchý dezert s výraznou květinovou vůní. Sušené květy jsou ideální na čaj. Skvěle se kombinují s lípou, heřmánkem nebo mátou. V zimě vás zahřejí a zároveň doplní tekutiny.

NÁŠ TIP: Vyzkoušejte víno z té nejvoňavější bezinky! Osvěžujicí chuť a skvostná vůně vám skvěle naladí mysl. Vyzkoušejte tady.

Co z plodů

Z plodů uvaříte tmavou, lehce natrpklou marmeládu, kompot i šťávu. Výborně chutnají jako omáčka k tvarohovým knedlíkům. Bezinkové bobule se hodí i do koláčů a muffinů, kterým propůjčí sytou fialovou barvu. Pokud vyrábíte domácí víno nebo likéry, bez poskytne zajímavý, mírně kořeněný tón.

Bezové víno

Suroviny na zhruba 5 až 6 lahví:

• 5 litrů vody
• 1 kilogram cukru
• 125 mililitrů vinného octa
• 10 plně rozkvetlých květenství černého bezu

Postup:

1. Vodu s cukrem a vinným octem uveďte do varu a krátce povařte, aby se cukr zcela rozpustil. Nechte zchladnout na vlažno.
2. Do zavařovací sklenice nebo fermentační nádoby vložte bezové květy a zalijte je zchladlým nálevem.
3. Nádobu zakryjte plátýnkem a gumičkou. Umístěte ji na teplé místo bez přímého slunce a nechte stát 10 dní.
4. Každý den obsah lehce promíchejte čistou lžící.
5. Po 10 dnech přeceďte přes jemné plátno, rozlijte do čistých lahví a uložte do chladu na dalších 10 dní. Nápoj v láhvi mírně dokvasí a získá jemně perlivý charakter.
   

Extra tipy:

• Používejte velmi čisté náčiní a lahve.
• Hotové víno skladujte v lednici. Při znatelně silném tlaku v lahvi opatrně uvolněte plyn.
• Syrové části bezu se nekonzumují. Květy v nápoji se louhují, hotový nápoj se vždy přecezuje.

Ocet z bezových květů

Suroviny:

• Bezové květy v množství, které pohodlně zaplní sklenici
• Kvalitní ocet tak, aby květy byly zcela ponořené
  

Postup:

1. Květy volně nasypte do čisté sklenice a zalijte je octem. Květy musí být celé pod hladinou.
2. Sklenici uzavřete, uložte na tmavé a chladnější místo a nechte macerovat přibližně 1 měsíc.
3. Hotový ocet přeceďte přes jemné plátno, rozlijte do čistých lahví a skladujte v chladu a temnu.
   

Použití:

• Do dresinků a marinád, k nakládání zeleniny, do limonád po kapkách pro květinovou linku.
• V tradičním domácím lékárničení se ocet používá i zevně jako obklad při horečce. Vnitřní užití vždy volte s rozmyslem. 

Bezinkový sirup jednoduše

Bezinkový sirup má pověst spolehlivé letní i zimní stálice. Připravíte ho snadno a získáte základ pro domácí limonádu i hřejivý nápoj do chladných dní. Do velkého skleněného džbánu nasypte čerstvé květy bezu a přidejte plátky citronu. Zalijte vroucí vodou a nechte odpočívat den až dva. Poté přeceďte, vmíchejte cukr, krátce povařte a máte hotovo. Výsledkem je sirup s čistou květinovou vůní a jemnou citronovou linkou.

V létě ho nařeďte studenou vodou a doplňte kostkami ledu a snítkou máty. V zimě sáhněte po horké vodě nebo po čaji a dopřejte si šálek, který zahřeje i potěší. Sirup se hodí do míchaných nápojů, do polevy na bábovku i do lehkých krémů. Stačí pár lžic a dezert získá elegantní, květinově sladkou tečku.

Možná nevoní každému, ale zachutná všem

Bez černý je dostupný, roste téměř všude a nabízí široké využití. V létě poslouží květy na sirup a čaj. Na podzim přijdou ke slovu plody do marmelád a šťáv. Při rozumném použití přidává kuchyni chuť i vůni a v tradičním bylinkářství má své místo po celý rok.

Často kladené otázky

Mohu černý bez sbírat kdekoliv?

Roste téměř všude, přesto vybírejte čisté lokality. Vyhněte se okrajům rušných silnic a místům, kde se používají pesticidy. Pokud roste na soukromém pozemku, požádejte o souhlas. Slušnost nic nestojí a majiteli tím projevíte respekt.

Jak dlouho vydrží usušené květy černého bezu?

Zhruba jeden rok, pokud jsou dobře usušené a uložené v suchu a temnu. Skladujte je ve sklenici s víčkem nebo v papírovém sáčku. Jakmile ztratí vůni nebo výrazně zežloutnou, vyměňte je za nové.

Lze černý bez pěstovat na zahradě?

Ano. Bez je nenáročný keř, daří se mu na slunci i v polostínu a vyžaduje propustnou půdu. Dopřejte mu dostatek prostoru, protože rychle přirůstá. Jako bonus přiláká opylovače a ptactvo, takže zahrada ožije.

Jaký je rozdíl mezi bezem černým a bezem červeným?

Černý bez tvoří tmavě fialové až černé plody, které jsou po tepelné úpravě vhodné ke konzumaci. Červený bez má jasně červené bobule, které se k jídlu nehodí ani po povaření. Vždy si ověřte, že sbíráte správný druh.

Pomáhá bezinka při nachlazení?

Může ulevit, ale není to zázračný lék. Čaj z květů pomáhá prohřát, podpoří pocení a usnadní odkašlávání. Při výrazných potížích nebo vysoké horečce se obraťte na lékaře. Bez vnímejte jako doplněk, ne jako náhradu léčby.

Sklenka vína jako odměna po dni plném stresu – ale místo uvolnění přichází bolest hlavy, tlak na hrudi a návaly horka. Zní to povědomě? Nejde nutně o alergii na alkohol. Mnohem častěji může jít o histaminovou intoleranci, která se projevuje jako nevysvětlitelné reakce. Proč některým lidem víno škodí víc než jiným a jak se v tom zorientovat?

Co je histamin a proč se přirozeně vyskytuje ve víně

Histamin je biogenní amin – látka, která vzniká přirozeně v těle i v některých potravinách. Reguluje záněty, rozšiřuje cévy a stimuluje tvorbu žaludečních kyselin. V těle se ukládá hlavně v žírných buňkách a uvolňuje se např. při alergii nebo fyzické zátěži.

Ve víně vzniká histamin přirozeně během kvašení, a to díky bakteriím podílejícím se na fermentačních procesech. Zdravý organismus odbourává histamin pomocí enzymu diaminooxidázy (DAO). Pokud však enzym nefunguje správně – např. kvůli genetice, lékům nebo onemocnění – nebo je histaminu příliš, může vzniknout histaminová intolerance.

Jak histamin vzniká během výroby vína

Histamin se tvoří hlavně při malolaktické fermentaci, kdy bakterie mléčného kvašení přeměňují kyselinu jablečnou na jemnější kyselinu mléčnou. Tento proces je běžný zejména u červených vín, u některých bílých a šumivých bývá řízen nebo vynechán.

Co ovlivňuje obsah histaminu ve víně

• hygiena a řízení fermentace – nedostatečná kontrola zvyšuje riziko
• způsob a délka zrání – dlouhé zrání na kalech nebo v sudech může hladinu zvýšit
• typ použitých kvasinek a bakterií
  

Která vína mají více histaminu a proč

Možná jste už slyšeli, že červené víno může citlivějším jedincům způsobit bolesti hlavy nebo další nepříjemnosti. Důvodem může být právě histamin – látka, která se přirozeně vyskytuje ve fermentovaných potravinách a nápojích. A právě červená vína ho mívají obecně více než bílá. Proč? Je to jednoduché – červená vína procházejí tzv. malolaktickou fermentací, zrají delší dobu a obsahují více tříslovin, což jsou všechno faktory, které mohou hladinu histaminu zvýšit.

Zajímavé je, že vyšší obsah může mít i šumivé víno, zejména pokud je přírodní nebo nefiltrované. S věkem vína se situace většinou nezlepšuje – starší ročníky mívají histaminu více než ta mladá. Možná si říkáte: stačí sáhnout po láhvi s označením „low histamine“ a je po problému? Ne tak docela. Ačkoli tato vína bývají lépe kontrolovaná, samo označení ještě není zárukou, že nevyvolají reakci.

A co víc – ani vysoká cena neznamená automaticky „bezpečný“ produkt. Histamin totiž souvisí spíš se stylem výroby a přístupem vinaře než s tím, kolik za láhev zaplatíte.

Co je histaminová intolerance a jak se liší od alergie na alkohol

Histaminová intolerance: příznaky, diagnóza, testování

Histaminová intolerance není klasická alergie. Nejde o reakci imunitního systému, ale o nerovnováhu mezi množstvím přijatého histaminu a schopností těla ho odbourat. Nejčastější příčinou je snížená aktivita enzymu DAO (diaminooxidázy), který se tvoří ve střevní sliznici. Pokud se histamin z potravy nestačí rozložit, hromadí se a způsobuje potíže.

Histaminová intolerance se může ozvat v podobě migrény, návalů horka nebo třeba vyrážky.

Typické příznaky histaminové intolerance:

• bolest hlavy, migréna
• návaly horka, zrudnutí obličeje
• bušení srdce, nízký tlak
• rýma, kýchání, dušnost
• svědění, vyrážka
• zažívací problémy (nadýmání, průjem, křeče)
• únava, nespavost
  

Problém je, že tyto projevy nejsou specifické – mohou připomínat alergii, nesnášenlivost alkoholu, nebo reakci na siřičitany či třísloviny.

Jak se intolerance diagnostikuje

Diagnostika není jednoduchá, ale možnosti existují:

• krevní test na hladinu DAO
• sledování příznaků po konzumaci potravin s histaminem
• eliminační dieta – dočasné vyloučení rizikových potravin
• enzym DAO jako doplněk stravy, pokud má člověk potvrzený deficit

Alergie na víno a alkohol: projevy a rozdíly

„Alergie na víno“ je pojem, který se často používá, ale skutečná alergická reakce na alkohol nebo složky vína (např. siřičitany, bílkoviny z hroznů) je velmi vzácná. V těchto případech imunitní systém reaguje přehnaně a může vyvolat rychlou a silnou reakci – na rozdíl od pomalejších a méně specifických projevů histaminové intolerance.

Pokud tedy po víně pociťujete nepříjemné příznaky, neznamená to automaticky alergii. Je důležité sledovat souvislosti, intenzitu a frekvenci výskytu – a případně se poradit s lékařem.

Jak poznat, že vám víno nedělá dobře

Nejčastější příznaky po konzumaci vína

Někdy stačí jedna sklenička – a tělo začne protestovat. Reakce na víno mohou být velmi individuální, ale u lidí s histaminovou intolerancí nebo citlivostí na další látky ve víně se obvykle opakují tyto projevy:

• Bolest hlavy nebo migréna – často se objevuje už do 30 minut po vypití
• Rýma, kýchání, ucpaný nos – tzv. „vinná rýma“ je typická pro reakci na histamin nebo siřičitany
• Zčervenání obličeje, návaly horka – rozšířené cévy reagující na histamin
• Zrychlený tep, bušení srdce – občas doprovázené pocitem úzkosti
• Kožní reakce – svědění, kopřivka, pocit brnění v obličeji
• Zažívací obtíže – nadýmání, průjem, nevolnost
• Únava nebo nespavost – paradoxní účinek, který může přijít až v noci
  

Tyto příznaky nemusí vždy znamenat nemoc – ale pokud se opakují po každé skleničce vína, je vhodné jim věnovat pozornost. Zvláště pokud se objevují rychle a konzistentně, nebo pokud jsou silnější po červeném víně než po bílém.

Pozor také, že příznaky se mohou zhoršovat kombinací více faktorů – například pokud k vínu jíte zrající sýr, klobásu nebo kysané zelí, tedy potraviny samy o sobě bohaté na histamin.

Víno a histamin: na co si dát pozor při výběru

Na první pohled může víno vypadat stejně, ale pokud jste citlivější na histamin, výběr konkrétní lahve může ovlivnit, jak se po sklence cítíte – třeba jestli vás čeká klidný večer, nebo bolest hlavy a nával horka.

• Červená vína zpravidla obsahují více histaminu než bílá. Důvodem je:
  • malolaktická fermentace – bakterie mění kyselinu jablečnou na mléčnou, čímž vznikají biogenní aminy (včetně histaminu)
  • delší zrání vína
  • vyšší obsah tříslovin
  • nižší míra filtrace
• Bílá, růžová a některá šumivá vína bývají z hlediska histaminu bezpečnější, zejména pokud:
  • neprocházejí malolaktickou fermentací
  • jsou mladá a uchovávaná v nerezu
  • jsou stabilnější a více filtrovaná
• Tip pro výběr:
  • Dejte přednost mladým, filtrovaným bílým vínům
  • Hledejte označení „low histamine“ nebo „bez histaminu“ – není to garance, ale dobrý orientační bod
• Pozor na naturální vína:
  • kvůli spontánnímu kvašení a minimálním zásahům mohou obsahovat více histaminu
  • nižší filtrace = vyšší riziko výskytu biogenních aminů
• Rada na závěr: Pokud vám některé víno opakovaně nesedí, vyhněte se mu – nebo zkuste podobný styl od jiného vinaře. Zkušenější konzumenti často poznají nevhodné víno podle vlastních reakcí.

Máte-li histaminovou intoleranci, s vínem se rozloučit nemusíte. Jen musíte pečlivěji vybírat.

Existují vína vhodná pro osoby s histaminovou intolerancí?

Víno bez histaminu neexistuje, ale některá mají jeho obsah výrazně nižší. Nejlépe bývají tolerována mladá bílá vína z nerezových tanků, která neprošla malolaktickou fermentací a jsou dobře filtrovaná. Obsahují méně biogenních aminů a méně zatěžují organismus.

Užitečné může být i označení „low histamine“, které některá vinařství používají – sledují při výrobě hygienu, kvašení i výběr kvasinek. Ačkoli nejde o oficiální certifikaci, může pomoci při výběru. Naopak přírodní, naturální nebo nefiltrovaná vína mívají histaminu více. Vhodnou volbou mohou být také mladá frizzante nebo prosecca bez dalších dráždivých látek.

Co dalšího může způsobovat příznaky podobné alergii na víno

Pokud se po víně necítíte dobře, nemusí být na vině jen histamin. Víno obsahuje i další látky, které mohou vyvolat podobné reakce:

• Siřičitany – přidávají se jako konzervanty a mohou dráždit dýchací cesty, hlavně u astmatiků.
• Třísloviny (taniny) – vyskytují se hlavně v červených vínech a mohou vyvolat bolest hlavy nebo napětí v obličeji.
• Alkohol samotný – rozšiřuje cévy, zvyšuje prostupnost sliznic a může zesilovat účinek jiných látek.
• Další biogenní aminy – například tyramin nebo putrescin, které působí podobně jako histamin.
  

Reakce na víno tak může být výsledkem kombinace několika složek, nikoli jediné příčiny. I proto je hledání „vinníka“ často složité a vyžaduje pečlivé pozorování vlastních reakcí.

Musí se lidé s intolerancí vína úplně vzdát?

Pro milovníky vína může být těžké se ho vzdát, zvlášť když jde o oblíbený rituál nebo součást gastronomie. Pokud vám ale víno opakovaně způsobuje potíže, vyplatí se ho na čas vysadit a sledovat, zda příznaky ustoupí. Takzvaná eliminační metoda je spolehlivý způsob, jak zjistit, co vám vadí.

To však neznamená, že se vína musíte vzdát navždy. Lidé s mírnou histaminovou intolerancí často snesou menší množství vhodně zvoleného vína – třeba mladé bílé s nízkým obsahem histaminu. Klíčové je naslouchat svému tělu, znát své limity a při přetrvávajících potížích se poradit s odborníkem.

Často kladené otázky

Co přesně je histaminová intolerance?

Jde o stav, kdy tělo nedokáže správně odbourávat histamin z potravin a nápojů. Důvodem bývá snížená aktivita enzymu DAO, který histamin rozkládá.

Může víno skutečně spustit histaminovou reakci?

Ano. Víno, především červené, může obsahovat vyšší množství histaminu, které u citlivých osob vyvolá příznaky jako bolest hlavy, rýmu nebo návaly horka.

Jak poznám, že mám histaminovou intoleranci?

Příznaky se objevují po konzumaci rizikových potravin (např. vína, sýrů, fermentovaných výrobků) a mohou být různorodé – od migrény po zažívací obtíže. Diagnózu může pomoci potvrdit test aktivity enzymu DAO nebo eliminační dieta.

Je lepší pít bílé víno než červené?

Z hlediska obsahu histaminu ano. Bílá vína mívají nižší obsah biogenních aminů a bývají lépe tolerována.

Cítíte se opilí, ale nepili jste ani kapku? Možná nejde o výmluvu, ale o vzácný stav známý jako syndrom vlastního pivovaru. V těle těchto lidí totiž dochází ke kvasnému procesu, který mění cukry na alkohol – přímo ve střevech. Tělo tak začne fungovat jako domácí lihovar.

Co je syndrom vlastního pivovaru?

Zní to jako trapná výmluva po divokém večírku – „já fakt nic nepil, to jen moje střeva vaří alkohol“. Jenže tahle zvláštní fráze má skutečný lékařský základ. Jde o vzácný stav známý jako auto-brewery syndrome, nebo česky syndrom vlastního pivovaru.

U lidí s touto diagnózou dochází k neobvyklému jevu: jejich zažívací trakt fermentuje cukry na alkohol – bez jakéhokoli zásahu barmana. Syndrom byl poprvé popsán v roce 1948 u pacienta s nadměrným růstem kvasinek v trávicím traktu. Od té doby bylo zaznamenáno jen několik desítek případů. Přesto zůstává fascinující a… trochu absurdní.

Jak se může člověk opít bez kapky alkoholu?

Představte si, že si dáte sladké pečivo nebo sklenici džusu – a po chvíli začnete mít potíže s rovnováhou, mluvit nesouvisle nebo dokonce „vypadáte“, jako byste přišli z baru. Právě to se může stát lidem s tímto syndromem.

Ve střevech některých jedinců se totiž nadměrně přemnoží kvasinky – nejčastěji druh Saccharomyces cerevisiae, známý z pekařství a pivovarů. Tyto mikroorganismy milují cukry a škroby, které začnou kvasit. Výsledkem je vznik ethanolu, který se vstřebává do krevního oběhu – jako kdybyste si dali drink. Tělo se tak stane vlastní alkoholovou mikrolaboratoří, kde je místo jaterního detoxu hlavním produktem intoxikace.

Příznaky připomínající opilost (a nikdo vám nevěří)

Jedním z největších problémů tohoto syndromu je, že vypadáte jako opilí, i když jste žádný alkohol nepili. Okolí vás podezírá ze lhaní, policie vám nenaměří nulu a lékaři tápou. Přitom příznaky jsou velmi podobné klasické intoxikaci:

• problémy s rovnováhou a koordinací,
• zmatenost, únava, mlhavé vědomí,
• rozostřené vidění, bolest hlavy,
• výkyvy nálad a podrážděnost,
• a ano – pozitivní dechová zkouška.
  

Některým lidem trvalo roky, než se dobrali správné diagnózy. Případy se objevily i u řidičů, kterým naměřili alkohol při silniční kontrole, ač tvrdili, že nepili. A měli pravdu – jejich tělo si alkohol jednoduše vyrobilo samo.

Kde se tahle bizarní diagnóza bere?

Proč někdo začne nečekaně fermentovat pizzu v břiše? Nejčastější příčinou je nerovnováha střevního mikrobiomu. U zdravého člověka se kvasinky drží na uzdě díky bakteriím, ale když dojde ke změnám – například po užívání antibiotik, operaci nebo trávicích potížích – mohou začít přebírat kontrolu.

Mezi rizikové faktory patří:

• předchozí užívání antibiotik,
• oslabený imunitní systém,
• přítomnost diabetu nebo Crohnovy choroby,
• strava bohatá na cukry a sacharidy.

Nadměrné množství jednoduchých cukrů ve stravě pak živí kvasinky, které si fermentují po svém.

Léčba: Jak zkrotit střevní pivovar

Dobrá zpráva je, že i když se tento stav může zdát jako z grotesky, lze ho léčit. Základem terapie je omezit přísun cukrů a škrobů, tedy hlavní potravy pro kvasinky. Mnoho pacientů přechází na nízkosacharidovou dietu nebo keto.

Dále se nasazují antimykotika, tedy léky proti plísním a kvasinkám. Ty mají za cíl omezit jejich množství v těle. Pomoci mohou i probiotika, která obnovují zdravou rovnováhu mikrobiomu ve střevech. V některých případech je nutná i hospitalizace nebo dlouhodobý dohled. Výzvou zůstává hlavně diagnostika – kdo by taky podezíral rohlík z opíjení?

Mýtus nebo realita?

Na první pohled to zní jako dokonalá výmluva – „ne, vážně, to ten koláč!“ – ale syndrom vlastního pivovaru je reálně popsaný zdravotní stav. Má své diagnostické protokoly, léčbu a vědecké publikace. Současně ale platí, že je extrémně vzácný. Většina případů „samovolné“ opilosti má zcela jiné vysvětlení (a často i láhev v pozadí). Přesto je důležité vědět, že tato diagnóza existuje – a že ne každý, kdo vypadá opile, musí nutně podvádět.

Co si z toho odnést (kromě abstinence od rohlíků)

Syndrom vlastního pivovaru je jednou z těch medicínských rarit, která nám připomíná, jak křehká je rovnováha v našem těle – a jak moc ji ovlivňuje to, co jíme. Místo barmana může být viníkem rohlík, limonáda nebo talíř špaget. Pokud se někdy cítíte divně po jídle a okolí vás podezírá z opilosti, možná je čas přemýšlet nejen nad tím, co jste pili, ale i co vám fermentuje v břiše.

Není bílé. Není červené. A rozhodně není z pomerančů. Oranžové víno má barvu podzimu a duši starověku. Zraje v amforách, voní po čaji a chutná jako výzva. Odvažte se ochutnat víno, které se vymyká všemu, co znáte.

Co je oranžové víno a jak to, že není z pomerančů?

Základní definice a původ názvu

Oranžové víno je bílým vínem, které se vyrábí způsobem typickým spíše pro vína červená. Základem jsou bílé hrozny, ale ty se – na rozdíl od běžné výroby bílého vína – neoddělují od slupek hned po vylisování. Místo toho se ponechávají ve slupkách, semenech a někdy i stopkách po delší dobu, často celé týdny nebo měsíce. Tomuto procesu se říká macerace, a právě ona dává oranžovému vínu jeho jedinečnou strukturu, barvu a chuť.

Ačkoli může název působit jako módní výmysl poslední dekády, oranžové víno má ve skutečnosti kořeny hluboko v minulosti – sahající až do starověké Gruzie, kde lidé víno vyráběli v hliněných nádobách zvaných kvevri už před 6000 lety. Termín „orange wine“ pochází z angličtiny a poprvé se ve větší míře začal používat až v 90. letech díky britskému dovozci Davidu Harveyovi. Je to pojmenování podle barvy, která se pohybuje mezi jantarovou, medovou a někdy až načervenalou – rozhodně však ne citrusově oranžovou.

Proč se mu říká oranžové, když se nevyrábí z citrusů

Je dobré si hned na začátku ujasnit jeden častý omyl: oranžové víno nemá nic společného s pomeranči. Neobsahuje žádné ovoce jiného druhu než hrozny, není ochucené a rozhodně není sladké jako některé ovocné likéry. Je to víno z bílých hroznů, které získává svou barvu a charakter z delšího kontaktu se slupkami. Stejně jako červené víno získává svou barvu z modrých hroznů macerovaných se slupkami, získává oranžové víno svou barvu z macerace slupek světlých odrůd. Výsledná barevná škála závisí na délce macerace, odrůdě i typu nádoby, ve které víno zraje.

A proč ten zájem právě teď? Oranžové víno oslovuje nové generace konzumentů – milovníky naturálních vín, foodies, ale i ty, kteří hledají neotřelý chuťový zážitek. Přestože se oranžové víno často spojuje s naturálními víny, vinař jej tak nesmí na etiketě označit. Výraz „naturální víno“ totiž není v Česku povoleným označením. Ačkoli mnoho oranžových vín je skutečně vyráběno bez zásahů, přísad nebo filtrace, termín „naturální“ není legislativně definovaný a podle SZPI se nesmí na etiketě používat.

Jak se vyrábí oranžové víno: tisíciletá metoda znovu na scéně

Oranžové víno: výroba je věda, ale výsledek za to stojí

Výroba oranžového vína je fascinující proces, který se od běžné produkce bílého nebo červeného vína výrazně liší – a právě v tom spočívá jeho kouzlo. Všechno začíná ručním sběrem hroznů, nejčastěji odrůd jako Rkatsiteli, Pinot Grigio, Sauvignon Blanc nebo Malvazie. Tyto hrozny se pak buď jemně lisují, nebo se do kvasných nádob vkládají celé bobule – záleží na přístupu konkrétního vinaře. Následuje klíčová fáze fermentace na slupkách, která může trvat několik dní až několik měsíců.

Právě díky ní získává oranžové víno svou typickou barvu, výrazné taniny i bohatý aromatický profil. Po kvašení přichází na řadu zrání – a to často v netradičních nádobách, jako jsou staré dubové sudy, betonové tanky nebo slavné gruzínské hliněné amfory zvané kvevri, zakopané hluboko v zemi. Na závěr se víno stáčí bez filtrace, často bez přidané síry, nebo jen s jejím minimálním množstvím, aby si zachovalo svou autentičnost a přirozený charakter.

Hlavní rozdíly oproti bílému a červenému vínu

Na první pohled se může oranžové víno zdát jako kříženec bílého a červeného – ve skutečnosti ale představuje zcela svébytný styl. Zatímco červené víno získává svou tříslovinu a hlubokou barvu z modrých hroznů macerovaných ve slupkách, oranžové víno čerpá svou identitu z toho samého – jen s hrozny světlými.

Na rozdíl od klasického bílého vína má oranžové víno:

• výraznější strukturu, někdy až lehce svíravou díky taninům,
• hlubší barvu, často jantarovou až měděnou,
• komplexní aroma, připomínající sušené ovoce, čaj, med, ořechy nebo kůži,
• a velmi často naturální charakter – bývá lehce zakalené, nefiltrované a obsahuje jemné sedimenty.

Chuť oranžového vína: nečekané zážitky pro odvážné jazýčky

Profil chutí a vůní podle odrůdy a délky macerace

Chuť oranžového vína je všechno možné, jen ne neutrální. Pokud jste zvyklí na jemné květinové tóny bílého vína, oranžové vás zaskočí svou výrazností. Právě díky maceraci slupek se v chuti objevují prvky, které bychom běžně spojovali spíš s čajem nebo kořením než s vínem.

Typicky můžete ucítit:

• sušené meruňky, pomerančovou kůru, kdoule,
• černý nebo bylinkový čaj, někdy až kouřové tóny,
• oříšky, med, kůži, ale i slanost nebo kvasnicový charakter.

Délka macerace má zásadní vliv na intenzitu a strukturu vína. Krátká macerace (např. 5–10 dní) může přinést jemné aroma čajových lístků, zatímco víno macerované měsíc i déle nabídne až tříslovitou, lehce svíravou strukturu připomínající červené víno. Odrůda hroznů také hraje velkou roli – například Rkatsiteli mívá zemité, hluboké tóny, zatímco Malvazie je voňavější a květinovější.

Na co se připravit při první ochutnávce

První doušek oranžového vína může být šokem – v dobrém i špatném slova smyslu. Pokud očekáváte osvěžující kyselinku a jednoduchost běžného bílého vína, možná vás překvapí jeho hutnost, sucho v ústech a vrstevnatost. Ale právě to je na oranžovém víně fascinující: není to víno na zapití – je to víno na přemýšlení. Může působit až „funky“ – lehce oxidativně, někdy s nádechem kvašení nebo „divokosti“.

Některé vzorky voní po jablečném octu nebo cideru, což je pro nezkušené jazýčky matoucí, ale pro fanoušky naturálních vín naprosto lákavé. Oranžové víno vyžaduje čas a otevřenou mysl. Není to laciný crowd-pleaser. Je to víno, které si chcete vychutnávat po doušcích, a ideálně párovat s jídlem, které jeho charakter doplní a rozvine.

Odkud pochází oranžové víno? Návrat ke gruzínské tradici

Kvevri a starobylá technika

Oranžové víno je často označováno za „nový trend“, ale pravdou je, že se jedná o jednu z nejstarších známých metod výroby vína na světě. Jeho kolébkou je Gruzínsko, kde se víno vyrábělo už před 6000 lety – a to způsobem, který i dnes bere dech. Nádoby z pálené hlíny, v nichž víno kvasí a zraje, se nazývají kvevri (nebo také qvevri – obojí je správně). Mají typický vejčitý tvar a do země se zakopávají právě kvůli stálé teplotě během fermentace. V roce 2013 byl tento způsob výroby dokonce zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Tyto nádoby se plní celými rozdrcenými hrozny – tedy slupkami, dužinou, šťávou i semeny – a nechávají se kvasit přírodními kvasinkami. Víno poté zraje několik měsíců i let v podzemí, chráněné před světlem i výkyvy teplot. Tento postup nevyužívá moderní technologie ani umělé přísady – vše je ponecháno na přírodě. Výsledkem je víno hluboké barvy, bohaté chuti a syrového charakteru – přesně takové, jaké se pije v gruzínských domácnostech dodnes.

Moderní oranžová vína z Itálie, Slovinska a Kalifornie

Zatímco Gruzie byla první zemí, která oranžové víno vytvořila, moderní renesance tohoto stylu začala v 90. letech ve Slovinsku a severní Itálii – zejména v oblastech Friuli a Goriška Brda. Vinaři jako Gravner, Radikon nebo Vodopivec začali experimentovat s dlouhou macerací bílých hroznů, často inspirováni právě gruzínskou tradicí. Jejich vína byla radikálně odlišná od toho, na co byl konzument zvyklý: nefiltrovaná, oranžově zbarvená, s vůní sušených květin a tříslovinou připomínající červené víno.

A ačkoliv zpočátku vzbuzovala spíš nedůvěru, brzy si našla své místo na stolech someliérů a foodies. Dnes se oranžová vína vyrábějí v menších objemech po celém světě – od Kalifornie přes Austrálii až po Českou republiku. Jejich společným jmenovatelem je návrat k řemeslu, odvaha být jiný a chuť tvořit víno, které není pro každého, ale zato s charakterem.

S čím párovat oranžové víno: jídlo, které si s ním rozumí

Oranžové víno je v mnoha ohledech výzvou – a to platí i při párování s jídlem. Zatímco bílá vína ladí s lehkými pokrmy a červená s masitými, oranžové stojí na pomezí. Díky svým taninům, struktuře a komplexnímu aroma si ale výborně rozumí s intenzivními, kořeněnými i fermentovanými chutěmi – tedy s takovými, které by jemnější vína snadno přehlušila.

Skvěle se hodí k asijské kuchyni, především k indickým, korejským nebo japonským pokrmům, kde se snoubí umami, sůl, koření a fermentace. Například kimchi, miso polévka, kari nebo tofu s tempehem se s oranžovým vínem skvěle doplňují. Stejně dobře funguje se zralými sýry, olivami, uzeninami, ale také s pečenou zeleninou, grilovanými houbami nebo pokrmy z dýně a kořenové zeleniny.

Neznamená to však, že by oranžové víno nemělo své místo i v evropské kuchyni. Naopak – skvěle doplní italské antipasti, fermentovanou zeleninu, luštěninové saláty nebo divočinu. Díky své nezaměnitelné struktuře dokáže nahradit červené víno i tam, kde by běžné bílé chuťově zaniklo.

Odvažte se ochutnat víno, které nedělá kompromisy

Oranžové víno je zážitkem. Ne snadno pitelným kompromisem, ale autentickým návratem ke kořenům vinařství, který v sobě spojuje řemeslo, odvahu i trochu rebelství. Vyrábí se způsobem, který pamatuje časy, kdy se víno neškolilo v laboratořích, ale rodilo se v hliněných nádobách zakopaných v zemi. Chuťově je to dobrodružství – někdy svíravé, jindy aromatické, ale vždy plné života a překvapení.

Pokud se rozhodnete oranžové víno ochutnat, nečekejte kompromis ani uhlazenost. Čekejte víno s názorem, texturou a příběhem. A možná právě to vás na něm nadchne – stejně jako mnohé vinaře a sommeliéry po celém světě. Protože v každé sklence oranžového vína se ukrývá víc než jen alkohol – je v ní čas, půda, hrozny a lidé, kteří se nebojí jít proti proudu.

Někomu stačí pár panáků a je králem večírku. Jinému stoupne alkohol do hlavy a rázem se hádá, uráží nebo dokonce vyhrožuje. Proč se z některých lidí po alkoholu stávají jiní – často temnější – osoby? Věda má překvapivě přesné odpovědi. A my víme i to, co s tím.

Proč se z některých lidí po alkoholu stávají vzteklouni

„On takový normálně vůbec není. Jen když se napije.“ Kolikrát už jste to slyšeli – nebo sami řekli? Alkohol v menším množství uvolňuje, odbourává zábrany a přináší smích. Jenže u některých lidí otevře jinou zásuvku. Tu s potlačeným vztekem, agresí nebo bolestí. Najednou křičí, vyvolávají konflikty nebo se chovají nebezpečně – sobě i ostatním. Proč to někdo zvládá v klidu a jiný se po dvou pivech mění v časovanou bombu? Odpověď není jednoduchá – ale věda na ni má hned několik dobrých vysvětlení. A některá vás možná překvapí.

Ne každý zvládne sklenku alkoholu se stejnou lehkostí

Alkohol ovlivňuje každého jinak. Rozdíly nejsou jen v tělesné váze, věku nebo zvyklostech. Jde také o genetiku, strukturu mozku, výchovu, psychické nastavení a dokonce i aktuální stres nebo nedostatek spánku. Někteří lidé jsou vrozeně impulzivnější. Jiní mají za sebou dětství plné chaosu nebo traumat. A alkohol – byť třeba jen pár drinků – může působit jako rozbuška. Tlumení zábran, zkreslené vnímání reality a přebujelé sebevědomí jsou v takových chvílích kombinace, která snadno exploduje.

Alkohol jako spouštěč emocí

Alkohol je neurotoxická látka, která mění způsob, jakým mozek zpracovává emoce, impulzy i logické myšlení. Už v malém množství začíná ovlivňovat prefrontální kůru – část mozku, která normálně funguje jako vnitřní brzda. Zajišťuje sebekontrolu, uvědomění důsledků a schopnost „počítat do deseti“. Když se její aktivita tlumí, emoce dostávají přednost.

Současně se zvyšuje hladina dopaminu – hormonu odměny. Mozek tak reaguje na podněty přehnaně pozitivně, nebo naopak extrémně defenzivně. „Alkohol má mnoho příjemných účinků, včetně zvýšené relaxace a pocitů euforie,“ popisuje psycholožka a výzkumnice Sally Adams, ale zároveň dodává, že „vliv alkoholu na naši schopnost ovládat nebo potlačovat chování je považován za hlavní příčinu negativních projevů, jako je asociální chování, agrese a riskantní jednání.“ 

Tím se vysvětluje, proč někteří lidé po alkoholu hledají hádky, vyvolávají žárlivé scény nebo se perou kvůli pohledu cizince v hospodě. Vše, co by za střízliva přešli mávnutím ruky, se najednou stává osobní urážkou.

Co se děje v mozku, když to přestane být sranda

Tlumení prefrontální kůry: mozek bez dozoru

Prefrontální kůra funguje jako přísný učitel, který dohlíží na chování, morálku a zralé rozhodování. Alkohol ji postupně uspává. Čím víc pijeme, tím méně jsme schopní se ovládat, posuzovat situace realisticky a chápat důsledky. Proto tolik lidí s výčitkami říká: „Já jsem to nemyslel(a) vážně, fakt nevím, co mě to popadlo.“ Mozek bez dozoru je náchylnější k dramatickým výbuchům, nevhodnému chování i násilí.

Dopamin a iluze moci: proč si někteří připadnou neporazitelní

Kromě tlumení zábran přináší alkohol i falešný pocit moci. Může za to nárůst dopaminu – stejné látky, která stojí za euforií při sportu, sexu nebo výhře. Výsledkem je zkreslené sebevědomí a ztráta strachu. Někteří lidé tak po alkoholu nemají jen „větší sebevědomí“, ale chovají se, jako by byli nesmrtelní, neporazitelní nebo nedotknutelní. A to je často přesně ta kombinace, která vede ke konfliktům.

Kdo je náchylnější k alkoholové agresi

Ne každý, kdo pije, se mění v agresora. A ne každý agresor pije. Jenže jakmile se tyto dvě vlastnosti spojí – tedy predispozice k impulzivnímu chování a alkohol – výsledek bývá nevyzpytatelný. Vědci identifikovali několik faktorů, které zvyšují pravděpodobnost, že člověk bude po alkoholu výbušnější než ostatní.

Genetika, trauma i prostředí dětství hrají roli

Některé výzkumy ukazují, že zvýšenou agresivitu po alkoholu častěji vykazují lidé s určitými genetickými variantami, které ovlivňují metabolismus alkoholu nebo fungování neurotransmiterů. Jinými slovy: někteří lidé jsou biologicky citlivější na změny nálady spojené s alkoholem.

Do hry ale vstupuje i psychologické nastavení – například zkušenosti z dětství. Dospělí, kteří vyrůstali v prostředí, kde byl alkohol spojen s násilím nebo konflikty, mají větší tendenci opakovat podobné vzorce. U některých z nich se vztek stal jediným způsobem, jak ventilovat své emoce. Zvýšené riziko mají i ti, kdo trpí úzkostmi, depresemi nebo poruchami osobnosti – právě těm totiž alkohol zpočátku přináší úlevu. Jenže úleva se rychle změní v destabilizaci nálady.

Muži vs. ženy: rozdíly nejsou jen v tělesné hmotnosti

Ačkoliv i ženy mohou být po alkoholu agresivní, statisticky jsou to častěji muži, kdo vyvolávají konflikty nebo používají fyzické násilí. Nejde ale jen o „větší sílu“ nebo společenské stereotypy. U mužů se častěji objevují vnitřní bloky v oblasti zpracování emocí, nižší empatie nebo naučené potlačování slabosti. A alkohol, který tyto zábrany uvolňuje, potom často odkryje potlačovaný vztek – namířený navenek i dovnitř.

Co s tím, když se to stává vám nebo vašim blízkým?

Pokud si všímáte, že po alkoholu pravidelně ztrácíte nervy – nebo se to děje někomu blízkému – není to jen „špatná nálada“. Může jít o opakující se vzorec, který má hlubší příčinu.

Signály, že nejde o náhodu

• po alkoholu přicházejí výbuchy vzteku, urážky, agresivní chování
• druhý den se dostavují výčitky nebo výpadky paměti
• okolí se začíná pití vyhýbat nebo má obavy
• alkohol se používá jako ventil stresu nebo frustrace

Co pomáhá:

• pití omezit nebo vysadit úplně – někdy je i měsíc abstinence dost, aby se změnilo vnímání emocí
• mluvit o tom – s partnerem, s terapeutem, sám se sebou
• vyhledat odborníka – psychoterapie, podpůrné skupiny nebo specializovaná zařízení nabízejí bezpečný prostor, jak vzorce změnit

Není ostuda říct si o pomoc

Agresivita po alkoholu není jen špatná vlastnost nebo výmluva na promile alkoholu. Může být signálem, že něco hlubšího volá po pozornosti – nevyřešené trauma, stres, nízká seberegulace nebo chemie mozku, která po alkoholu přestává fungovat tak, jak má. Ať už se to týká vás nebo někoho z blízkých, není třeba se stydět. O pomoc si říká nejen ten, kdo „pije moc“, ale i ten, komu pití pravidelně kazí vztahy, náladu nebo bezpečí. Čím dřív si to přiznáme, tím větší šanci máme to změnit.

Lehké, svěží, zábavné. Prosecco se poslední roky mění z nenápadného bublinkového vína ve hvězdu brunchů, večírků i festivalů. Jenže s jeho oblibou roste i zmatení: je to šampaňské? Je horší než cava? Má se pít z flétny? A co ten slavný drink mimosa? Vezmeme si prosecco pod lupu – vysvětlíme, co opravdu je (a co není), jak chutná a jak ho podávat a s čím si ho nejlépe užít.

Co je prosecco a odkud pochází?

Prosecco je italské šumivé víno, které si získalo srdce milovníků bublinek po celém světě. Přesto ho stále mnozí považují jen za levnější verzi šampaňského. Chyba! Prosecco má vlastní osobnost, tradici a chuť, kterou si nejde splést.

Pochází ze severní Itálie, konkrétně z oblastí Veneto a Friuli Venezia Giulia. Je vyráběno především z odrůdy hroznů Glera, která dává proseccu jeho typickou, svěží, ovocnou a lehce květinovou chuť. V oficiální klasifikaci rozlišujeme dvě hlavní kategorie:

• Prosecco DOC – z širší oblasti, běžně dostupné, ideální pro každodenní popíjení.
• Prosecco Superiore DOCG – z užšího kopcovitého pásma mezi Conegliano a Valdobbiadene. Zde se rodí ta nejkvalitnější vína s větší hloubkou chuti.
  

A proč se vlastně jmenuje prosecco? Název pochází ze stejnojmenné vesnice u Terstu, kde se tato vína historicky vyráběla. V roce 2009 se termín „prosecco“ oficiálně stal chráněným označením původu, což znamená, že prosecco smí vznikat jen v Itálii a za přesně daných podmínek.

Jak se prosecco vyrábí a co ho odlišuje od ostatních bublinek

Zatímco šampaňské a cava vznikají tradiční metodou kvašení přímo v lahvi, prosecco se vyrábí tzv. Charmat metodou (někdy nazývanou také „tanková metoda“). Jaký je v tom rozdíl? U Charmat metody probíhá druhotné kvašení ve velkých tlakových tancích z nerezové oceli. Tento postup je rychlejší, levnější a především udržuje víno lehkým, ovocným a čerstvým. Díky tomu prosecco nikdy nepůsobí těžce ani kvasnicově, jako tomu někdy bývá u šampaňského.

Výsledkem je nápoj, který má nižší obsah alkoholu (obvykle 10,5–11,5 %), jemnější perlení a chuť plnou hrušek, broskví, zelených jablek nebo květin. Prosecco se proto skvěle hodí na teplé dny, slavnostní přípitky i do míchaných drinků – například do mimózy.

A co je zajímavé – na rozdíl od mnoha jiných šumivých vín bývá prosecco nejlepší mladé, ideálně do dvou let od lahvování. Zkrátka, je to víno, které má žít teď – ne čekat deset let ve sklepě.

Prosecco vs. šampaňské vs. cava

Když se řekne „bublinky“, většina lidí automaticky sáhne po šampaňském. Ale věděli byste, čím se liší prosecco od cava nebo šampaňského – kromě ceny?

Začněme od základu:

• Prosecco pochází z Itálie (Veneto, Friuli), vyrábí se z odrůdy Glera a používá Charmat metodu kvašení v tancích.
• Šampaňské (Champagne) je francouzské víno z oblasti Champagne. Vyrábí se tradiční metodou v lahvi a používají se hrozny Chardonnay, Pinot Noir a Pinot Meunier.
• Cava je šumivé víno ze Španělska, nejčastěji z Katalánska. Stejně jako šampaňské zraje v lahvi, ale za nižší cenu – a s odlišnými odrůdami (např. Macabeo, Xarel·lo, Parellada).
  

Chuťový rozdíl?

• Prosecco je lehké, květinové, ovocné, svěží – ideální pro brunch nebo lehké popíjení.
• Šampaňské má výraznější perlení, komplexní chuť s tóny briošky, oříšků a minerality.
• Cava je něco mezi – elegantnější než prosecco, ale dostupnější než šampaňské. Často má suchý charakter, ale zůstává pitelná a svěží.

Pokud tedy hledáte víno na slavnostní přípitek, sáhněte po šampaňském. Na letní zahradní party nebo prosecco festivalu však kraluje právě prosecco – nejen chutí, ale i pohodovým charakterem.

Jak prosecco správně podávat: teplota, sklenice a servírování

Správné podávání prosecca je malá alchymie – a přitom stačí znát pár jednoduchých zásad. Věděli jste například, že klasická flétna není ideální sklenice na prosecco?

Začněme teplotou. Prosecco nejlépe chutná dobře vychlazené, mezi 6–8 °C. Když je moc teplé, ztrácí svěžest a bublinky rychle mizí. Když je příliš studené, přijdete o jemné aromatické tóny.

A co sklenice?  Zapomeňte na úzké flétny. Ty sice vypadají elegantně, ale brání rozvinutí vůní. Ideální je sklenice na prosecco s tvarem tulipánu – mírně širší uprostřed, aby vynikla vůně, a zúžená nahoře, aby udržela perlení. Pro větší efekt můžete použít i vínové sklenky na bílé víno, zejména pokud pijete prosecco Superiore DOCG nebo chcete plně vychutnat jeho chuť.

Při servírování nezapomeňte:

• Otevřít lahev jemně, aby nedošlo k rozlití bublin.
• Nalévat nakloněně, po stěně sklenky, aby perlení nebylo příliš prudké.
• Nevkládejte do sklenky ovoce ani led, pokud nejde o koktejl – ředí chuť.

A ano – i sudové prosecco si zaslouží důstojné podávání. Pokud ho čepujete, ujistěte se, že je dobře chlazené a skladované ve vhodném tlaku, jinak chuť rychle ztrácí jiskru.

Sudové prosecco: hit letních večírků?

V posledních letech jste si možná všimli nového trendu – prosecco čepované přímo ze sudu. Není to jen výstřelek hipsterských bister, ale čím dál oblíbenější způsob, jak si vychutnat oblíbené bublinky ve větším a praktičtějším balení. Ať už jste na zahradní párty, svatbě nebo prosecco festivalu, sudové prosecco se stává jasnou volbou.

Aby bylo jasno: nejde o žádné druhořadé víno. Sudové prosecco vzniká stejným způsobem a ze stejných hroznů jako to lahvové. Rozdíl je jen v tom, že se neplní do skleněných lahví, ale do nerezových sudů pod tlakem, které umožňují čepování jako u piva. Výhoda? Víno se tolik neokysličuje, bublinky zůstávají déle čerstvé a odpadá zbytečné množství skleněného odpadu.

Na večírcích se navíc čepuje rychle a efektivně – bez zdlouhavého otevírání lahví a dolévání. Jen je potřeba mít jistotu, že sud je správně vychlazený a výčepní zařízení seřízené tak, aby zachovalo jemné perlení. Když se tohle zvládne, sklenka sudového prosecca chutná naprosto skvěle – svěže, ovocně a s ideálním množstvím bublinek.

Nejjednodušší mimosa recept

Mimosa je důkazem, že v jednoduchosti je síla. Jen dvě suroviny – ale když se spojí správně, vznikne ideální brunchový drink: osvěžující, jemný a elegantní.

Co budete potřebovat:

• Suché prosecco – ideálně vychlazené
• Čerstvá pomerančová šťáva – ideálně právě vymačkaná

Poměr:

• Nejčastější poměr je 1 : 1, tedy 50 % prosecca a 50 % pomerančové šťávy.
• Pro sušší variantu použijte více prosecca (např. 2:1).
• Pro sladší nebo „bezpečnější“ verzi na dopoledne dejte více džusu.

Postup:

1. Vychlaďte sklenice a obě ingredience.
2. Nejprve nalijte pomerančovou šťávu.
3. Poté přilijte prosecco – pomalu, po stěně sklenice, aby bublinky neutekly.
4. Není třeba míchat – prosecco si s džusem poradí samo.
   

Tipy navíc, jak vyšperkovat recept na mimosu

Chcete svou mimosu povznést na vyšší úroveň? Zkuste pár detailů, které dělají rozdíl. Pokud máte čas, vychlazenou sklenici nejprve přetřete plátkem pomeranče a okraj namočte do třtinového cukru – nejenže to vypadá skvěle, ale sladká krusta příjemně kontrastuje s kyselostí šťávy.

Další možností je doplnit drink o pár kapek pomerančového likéru (např. Grand Marnier nebo Cointreau), který dodá hloubku chuti a lehce zvýší obsah alkoholu – ideální pro slavnostnější příležitosti.

Použijete-li grepovou, ananasovou nebo mango šťávu, dostanete hned jiné aroma i barevnost. A pokud chcete verzi bez alkoholu, můžete prosecco nahradit perlivou minerálkou nebo nealkoholickým šumivým vínem – výsledkem bude svěží virgin mimosa, kterou si mohou dopřát i děti, těhotné nebo řidiči.

A nakonec: připravujete mimosu pro víc lidí? Připravte větší dávku do džbánu, ale prosecco přilévejte až těsně před podáváním, aby se bublinky udržely co nejdéle.

Lehké bublinky, které si zaslouží pozornost

Prosecco není jen šumivé víno. Je to styl – lehký, svěží, nenucený. Ať už ho pijete samotné, čepované ze sudu nebo ve formě mimózy, vždy dokáže zpříjemnit den. Když pochopíte, odkud pochází, jak se vyrábí a proč se nepodobá ani cava, ani šampaňskému, objevíte nový rozměr každé sklenky. A kdo ví – třeba vás příště místo luxusní lahve osloví právě italské bublinky se srdcem.

Nejčastější otázky o proseccu

Co přesně je prosecco?

Prosecco je šumivé víno z Itálie, vyráběné primárně z hroznů odrůdy Glera. Pochází z oblasti Veneto a Friuli a vyrábí se metodou druhotného kvašení v tancích (Charmat metodou).

Jaký je rozdíl mezi proseccem, cava a šampaňským?

Hlavní rozdíl je ve způsobu výroby. Šampaňské a cava zrají v lahvi, prosecco v tancích. Chuťově je prosecco ovocnější a lehčí, cava sušší a šampaňské komplexnější.

Z jaké sklenice se má prosecco pít?

Ideální je sklenice tulipánového tvaru – širší uprostřed a zúžená nahoře. Lépe se v ní rozvine aroma a udrží perlení. Flétny na šampaňské nejsou pro prosecco ideální volbou.

Lze prosecco míchat s něčím jiným než s pomerančovou šťávou?

Ano. Mimosa je klasika, ale prosecco se hodí i k grepové, ananasové nebo maracujové šťávě. Můžete z něj vytvořit i Aperol Spritz, Bellini nebo Hugo.

Spirulina. Zní to trochu jako název vesmírné lodi, ale ve skutečnosti jde o skromnou modrozelenou řasu, která má v sobě víc živin než většina salátů dohromady. Někteří ji přisahají na detox, jiní na energii, další na krásnější pleť. Ale co všechno spirulina vlastně obsahuje, jaké má účinky a proč si zaslouží vaši pozornost?

Spirulina – co to je a odkud pochází?

Představte si malou, nenápadnou řasu, která se v teplých jezerech vyhřívá na slunci, zatímco v sobě hromadí tolik živin, že by mohla konkurovat celé vaší spíži. To je spirulina – sinice (nebo chcete-li „modrozelená řasa“), která se už po staletí používá jako výživový doplněk a dnes má nálepku superpotraviny.

Zatímco západní svět ji objevil poměrně nedávno, v historii už má své místo. Domorodé národy v Africe nebo Mexiku spirulinu sušily a používaly jako základní složku jídelníčku. A není divu – jde totiž o jeden z nejvýživnějších přírodních zdrojů bílkovin a antioxidantů.

Krátký pohled do historie spiruliny

Historické záznamy sahají až ke starým Aztékům, kteří spirulinu sbírali z jezera Texcoco a sušili ji na slunci. V Africe se dodnes v okolí Čadského jezera používá tradiční způsob sklizně spiruliny – vzniká z ní tmavě zelený koláček zvaný „dihe“. V obou případech šlo o ceněný a běžný zdroj potravy.

Spirulina dnes: superpotravina pro 21. století

Díky vysokému obsahu bílkovin, železa, vitaminů skupiny B, vápníku a chlorofylu se spirulina dostala do hledáčku sportovců, vegetariánů i lidí, kteří chtějí doplnit živiny přírodní cestou. Vyrábí se nejčastěji ve formě prášku nebo tablet a její využití je dnes mnohem širší než jen v kapslích z lékárny. Spirulina si prostě našla cestu z jezera až do smoothie, sušenek a raw tyčinek.

Co obsahuje spirulina a proč je tak výživná?

Vitaminy a minerály

Spirulina je doslova nabitá vitaminy skupiny B (zejména B1, B2 a B3), vitaminem K, železem, hořčíkem a vápníkem. Ačkoliv neobsahuje tolik vitamínu B12, jak se dříve tvrdilo (protože jde o neaktivní formu, kterou lidské tělo nevyužije), stále zůstává silným mikronutričním doplňkem – ideálním třeba pro lidi s nedostatkem železa.

Bílkoviny a aminokyseliny

Spirulina obsahuje přibližně 60–70 % vysoce kvalitních bílkovin, a to včetně všech esenciálních aminokyselin. To z ní dělá téměř ideální doplněk pro vegetariány a vegany, kteří mají někdy potíže s příjmem kompletních bílkovin.

Antioxidanty a další cenné látky

Tahle modrozelená kráska obsahuje silný antioxidant fykocyanin, který dává spirulině její typickou barvu a zároveň bojuje proti volným radikálům. Nechybí ani chlorofyl, který má detoxikační účinky, a betakaroten – důležitý prekurzor vitamínu A.

Účinky spiruliny na naše zdraví

V malém množství spiruliny se skrývá obrovský potenciál. Tato řasa působí na organismus v několika směrech zároveň – od imunity přes trávení až po zdraví srdce. A to stále mluvíme o přírodním doplňku bez chemických příměsí.

Podpora imunity a energie

Spirulina je známá svou schopností stimulovat imunitní systém. Díky fykocyaninu a dalším antioxidantům podporuje tvorbu bílých krvinek a obranyschopnost těla. Mnoho lidí také uvádí, že po pravidelném užívání spiruliny pociťují větší vitalitu, méně únavy a rychlejší regeneraci po fyzickém výkonu. A nejde jen o placebo – obsah živin tato tvrzení skutečně podporuje.

Vliv na srdce a cholesterol

Studie ukazují, že spirulina může snižovat hladinu LDL („špatného“) cholesterolu a zároveň zvyšovat HDL („dobrý“) cholesterol. Kromě toho může mírně snižovat krevní tlak. To z ní činí zajímavý doplněk pro ty, kdo chtějí podpořit zdraví srdce bez nutnosti okamžité medikace.

Detoxikace organismu

Díky obsahu chlorofylu a fykocyaninu pomáhá spirulina tělu zbavovat se toxinů a těžkých kovů. Některé výzkumy naznačují, že spirulina může vázat těžké kovy jako arsen nebo kadmium a podporovat jejich vylučování. Detoxikace není jen módní trend – spirulina pro ni má skutečný základ.

Spirulina a hubnutí – mýtus nebo realita?

Spirulina sama o sobě zázračně nespálí tuky, ale může být užitečným spojencem při hubnutí. Obsahuje hodně bílkovin, které navozují pocit sytosti, a zároveň má velmi nízkou kalorickou hodnotu. Díky podpoře metabolismu může navíc přispět k celkovému snížení hmotnosti – pokud je součástí rozumného jídelníčku a pohybu.

Snížení zubního plaku

Jedna studie testovala antimikrobiální sílu spiruliny pomocí ústní vody obohacené spirulinou. Výsledky ukázaly výrazné snížení zubního plaku a zánětu dásní u lidí, kteří si ústa spirulinou vyplachovali.

Spirulina vs. chlorella: čím se liší a co mají společného?

Na první pohled jsou si podobné – zelené, plné živin, v prášku nebo tabletách. Ale spirulina a chlorella nejsou totéž. A pokud si je pletete, nejste sami. Rozdíly mezi nimi nejsou jen kosmetické – každá má odlišné složení i účinky.

Nutriční složení v kostce

• Spirulina je sinice (technicky vzato bakterie, která se chová jako řasa), zatímco chlorella je skutečná sladkovodní řasa s pevnou buněčnou stěnou.
• Spirulina obsahuje více bílkovin (až 70 % hmotnosti) a fykocyaninu, což je silný antioxidant.
• Chlorella má naopak výrazně více chlorofylu a také vitaminu B12 (v biologicky aktivní formě), což z ní činí oblíbený doplněk hlavně pro vegany.

Kdy zvolit spirulinu a kdy chlorellu

• Chlorella se často doporučuje při detoxikaci (zejména díky schopnosti vázat těžké kovy).
• Spirulina zase vyniká ve výživě a regeneraci – hodí se pro sportovce, vyčerpané jedince nebo při rekonvalescenci.
• Mnoho lidí ale užívá obě řasy zároveň, protože se výborně doplňují. Nejde o volbu buď–anebo, ale spíše o chytrou kombinaci.

Jak spirulinu užívat

Někdo spirulinu přidává do smoothie, jiný ji polyká v tabletách. A pak jsou tací, kteří ji zkusili jednou a už se ke „zelenému blátu“ nevrátili. Pravda je, že spirulina není chuťově pro každého, ale s trochou šikovnosti si k ní cestu najdete.

Spirulina v prášku: tipy pro každodenní použití

Spirulina v prášku je nejčistší forma – bez plnidel a příměsí. Má výraznou „řasovitou“ chuť, která ne každému sedne, ale při správném použití vás může příjemně překvapit. Skvěle se hodí do:

• ovocných smoothie (ananas, banán a citrusy výborně maskují chuť)
• zeleninových šťáv (mrkev + jablko + zázvor)
• domácích proteinových tyčinek nebo sušenek
  

Začněte s půl lžičkou denně a dávku postupně zvyšujte podle potřeby.

Tablety a doplňky stravy

Pokud vám chuť spiruliny vadí, sáhněte po tabletách. Důležité je sledovat složení – ideálně by měly obsahovat pouze 100% spirulinu bez aditiv. Tablety jsou praktické, skladné a snadno se dávkují. Hodí se i pro ty, kdo často cestují nebo chtějí mít dávku živin vždy po ruce.

Na co si dát pozor při dávkování

Doporučená denní dávka spiruliny se pohybuje mezi 1–3 gramy, pokročilí uživatelé někdy berou i víc. Začněte zlehka – tělo si musí zvyknout, zvlášť pokud jste spirulinu nikdy předtím neužívali.

Spirulina a možné vedlejší účinky

Spirulina je považována za bezpečný doplněk, ale i tady platí: co je zdravé, nemusí sednout každému.

Kdo by měl být opatrný

• Těhotné a kojící ženy – poraďte se s lékařem.
• Lidé s autoimunitními nemocemi – spirulina stimuluje imunitu, což nemusí být žádoucí.
• Alergici – vzácně se objevuje alergická reakce.
  

Ve vzácných případech se může objevit mírná nevolnost nebo zažívací potíže – obvykle při překročení doporučené dávky.

Jak poznat kvalitní spirulinu

Vyhýbejte se produktům bez jasného původu. Spirulina by měla být pěstována v čistém prostředí – ideálně s certifikátem bio kvality a testováním na těžké kovy. Příliš levné varianty bývají podezřelé.

Stojí spirulina za vyzkoušení?

Rozhodně ano – pokud hledáte přírodní zdroj bílkovin, vitamínů a antioxidantů, spirulina patří mezi špičku. Nejde o zázračný elixír, který vyřeší vše, ale jako součást vyváženého životního stylu může podpořit imunitu, dodat energii a pomoci s detoxikací organismu. Ať už ji přimícháte do smoothie, nebo spolknete v tabletě, tohle je řasa, která se ve vaší rutině rozhodně neztratí.

Nejčastější otázky o spirulině

Na co je spirulina dobrá?

Podporuje imunitní systém, dodává energii, pomáhá s detoxikací a může příznivě ovlivnit hladinu cholesterolu.

Jak chutná spirulina?

Má výraznou „zelenou“ chuť podobnou sladkovodním nebo mořským řasám. V prášku je silnější, tablety chutnají méně intenzivně.

Mohu spirulinu užívat každý den?

Ano, pokud dodržujete doporučené dávkování a nemáte zdravotní omezení. Začněte s nižší dávkou a sledujte reakci těla.

Jaký je rozdíl mezi spirulinou a chlorellou?

Spirulina je sinice, chlorella sladkovodní řasa. Spirulina má více bílkovin, chlorella zase více chlorofylu a vitamínu B12.

Kdy spirulinu neužívat?

Při autoimunitních onemocněních, těhotenství nebo pokud užíváte léky – poraďte se s lékařem.